Sapík II.

Ahoj kamarádi,

jmenuji se Sapík II.. Dvojka jsem, protože jsem měl kamaráda, kterého zachránili dřív než mě. Jmenoval se Sapík I., který bohužel tento rok zemřel i přes veškerou péči, kterou měl. Byl vážně nemocný, ale aspoň nějaký čas poznal pohlazení, teplý domov a stále plnou misku jako já, ale vždycky tomu tak nebylo.

Můj příběh začal v Sapě. Je to místo, kam bych se už nikdy nechtěl vrátit. Je tam spoustu odpadků, potkanů a lidí, kteří byli na mě zlí. Jako malé koťátko jsem bojoval o život, sháněl jídlo mezi odpadky, bojoval s potkany a schovával se před lidmi, protože jsem se bál, že mi ublíží.

Ale přežil jsem. Vyrostl jsem, ač živořil v zimě, v létě, v dešti, mrazech dalších 8 let. Za tu dlouhou dobu jsem utrpěl několik zranění. Nejhorší zranění byla na nožičkách a páteři. Dodnes špatně chodím. Několikrát zlomený ocásek a špatné zuby, které mě trápily.

V Sapě bylo málo jídla, tak jsem se častěji vydával přes silnici do sídliště, kde jsem objevil místo a tam měl každý den nějakou mňamku pod balkónem. A tam se to stalo. Nějaký pán mě polapil do sítě a odnesl mě. Dnes už vím kam, říká se tomu veterinární klinika. Moc jsem se bál co se mnou bude. Koukali na mě, sahali, prohlíželi a za pár dní mě odvezli někam daleko. Cesta byla nekonečná. Zase mě dali do klece, ale v ní byla plná miska jídla a měkký pelíšek a hlavně tam byl můj kámoš Sapík I. a vypadal o dost lépe než jsem si ho pamatoval. Už jsem se tolik nebál, když jsem viděl, že je v pořádku a já vlastně také.

Byl jsem tam nějaký čas a za tu dobu jsem se zotavoval.  Až jsem byl v pořádku, přijela si pro mě paní, která mě odvezla na jiné místo.  Dnes už vím, že se tomu říká domov. Konečně za dlouhých 8 let mám opravdový domov. Spousty jídla, teplý pelíšek, nové kamarády a konečně jsem poznal pohlazení a lásku od dvounožce co mě má rád. Každému bych přál, aby se měl jako já a našel místo kterému se říká 'Domov'.